Pačejov

Jméno obce vzniklo pravděpodobně z tvaru "Pačejův (dvůr)", jehož základem bylo vlastní jméno Pačej nebo Pačina.

První písemná zmínka o vsi je z počátku 13. století, konkrétně se vztahuje k roku 1227, kdy král Přemysl Otakar I. dává klášteru sv. Jiří v Praze platy z vesnic v kraji Prácheňském, mezi kterými je též osada Napaseiowe.

Klášteru sv. Jiří patřila ves až do roku 1305, kdy abatyše kláštera postoupila několik vsí (mezi nimi i Paczyewo) jakémusi panoši Koldovi.

Poté část vsi patřila křižovníkům svatomařským ve Strakonicích a zbytek, což byl statek s vladyčí tvrzí, vlastnil kolem roku 1380 Oldřich z Dlouhé Vsi. Po jeho smrti, roku 1384, získal snad již celý pačejovský statek, který zahrnoval tvrz, hospodářský dvůr a celou ves, jeho syn Zachar.

Od roku 1402 patřil Pačejov Prostěji z Pačejova, pravděpodobně jednomu z rodu Dlouho-veských, jehož potomkům patřil až do konce 15. století. Poté tvrz, dvůr a ves získaly sestry Ka-teřina a Markéta z Dlouhé Vsi, které vše po čase prodaly Častolarovi z Dlouhé Vsi. Po jeho smrti připadlo pačejovské dědictví synu Mikulášovi. Ten to vše po čase, roku 1554, prodal Silvestru Mlazovskému z Těšnice, který se po té psal též s přídomkem "na Pačivě". Roku 1572 prodal Silvestr Mlazovský tvrz s dvorem a ves Konrádu Pernklobovi ze Šenraitu.

Po Konrádově smrti jsou na přelomu 16. a 17. století připomínáni jako držitelé Pačejova sy-nové Jan Jindřich, Adam a dcera Juliana. Janu Jindřichovi patřila tvrz, Adam vlastnil dvůr.

V pozdějších letech držel celý statek sám Adam asi až do roku 1623. Po něm zdědil tvrz, dvůr a ves Pačejov jeho syn Jan Vilém. Ten zdejší statek udržel po celou těžkou dobu třicetileté války až do své smrti. Následně získalo Pačejov jeho šest synů - Vilém Adam, Ferdinand Vác-lav, Maxmilián Václav, František Jiří, Jaroslav a Jan Antonín. Pro všechny dohromady to však byl malý a chudý majetek, a protože byl i zadlužen, prodali roku 1667 bratři Pernklobovi vše majiteli horažďovického panství Ignáci Karlovi, hraběti ze Šternberka. Ten pačejovské zboží připojil ke svému.
Od této doby přestala tvrz sloužit jako šlechtické sídlo a stala se působištěm hraběcích zaměstnanců - šafáře, spravujícího zdejší hospodářský dvůr a hajného, majícího na starost zdejší revír. Dvůr byl asi od roku 1790 pronajímán různým nájemníkům, a to až do roku 1923, kdy byla při pozemkové reformě zdejší půda, náležející k horažďovickému velkostatku, rozparcelována mezi drobné rolníky a budovy bývalé tvrze - zámečku a hospodářských objektů odprodány novým majitelům.

Pro úplnost by mohli být připomenuti další majitelé horažďovického panství a tím pádem i pačejovského statku.

Roku 1676 se stal Pačejov, jakož i celé horažďovické panství, majetkem hraběte Václava Vojtěcha ze Šternberka, bratra Ignáce Karla. Po jeho smrti zdědila panství jeho manželka hra-běnka Klára Bernardina, roz. svobodná paní z Maltzan. Po její smrti roku 1719 přešel majetek koupí na hraběnku Filipínu z Thunu, rozenou z Harrachu, která jej prodala v roce 1722 ovdovělé kněžně Eleonoře z Mansfeldu. Roku 1742 zdědil tyto statky její syn Jindřich, který je ještě téhož roku prodal Václavu Maria, hraběti z Pöttingu. Tento je roku 1754 opět postoupil předešlému majiteli Jindřichu z Mansfeldu, který je následujícího roku prodal kněžně Marii Karolíně z Löwenstein – Wertheimu. Ta před svou smrtí roku 1765 odkázala panství svému manželovi Karlu Tomáši. Tento se v roce 1779 oženil s Marií Josefou, vdovou po svobodném pánu Eduar-du z Rumerskirchen a horažďovické panství jí postoupil. Po její smrti připadlo dědictví Janu Bernardovi, svobodnému pánu a později hraběti z Rumerskirchen, jemuž bylo panství předáno jakožto synu zemřelého Eduarda. V roce 1834 prodal jeho potomek hrabě Karel z Rumerskirchen celé panství knížeti Rudolfu Kinskému z Vchinic a Tetova. Příslušníci rodu Kinských spravovali panství až do roku 1850, kdy byla správní reformou zrušena vrchnostenská správa, kterou nahradily politické okresy. Kinští pak vlastnili horažďovický velkostatek s podřízenými statky a příslušnými pozemky (zmenšený o část zreformovanou v roce 1923) prakticky až do roku 1945, kdy byl jejich majetek zabrán národní správou.